Letošní plánování vandru mi dělalo těžkou hlavu. Zima byla dlouhá a na horách leží spousta sněhu.
To byl také důvod, proč jsme zvolili Bukáče. Za normálních okolností tady panuje poměrně nedostatek vody, ale po letošní zimě bylo jasné, že vše je jinak. Bobeš sehnal někde odkazy na webkamery z polské strany, a my mohli pozorovat, jak ze dne na den mizí sněhová pokrývka z hřebene Bukáčů.
1. den
Už v noci, cestou ve vlaku, ještě v polospánku slyším hlášení, že náš mezinárodní rychlík má asi 90 min. zpoždění. Čert ví, kde jsme to nabrali. Že by v tom měli prsty komunisti?... První co mě napadá je, že sice nestíháme spoj do Stakčína, ale v záloze máme další přes Sninu, který se zdá výhodnější. A taky vím, že v Košicích zpoždění silně srazíme.
Ráno v Košicích už zpoždění není tak velké. Vyhlížím z okénka a vidím dvě postavy, které s největší pravděpodobností budou patřit k nám. Tak to zkouším: „ Ahoj!" a odpovědí je mi: „V Humennom."
V Humenném už vidím vyhlížejícího Bobeše. Za chvíli jsme už všichni kolem něj. Seznamujeme se s Legilem, Kelkem a Mohadivem. Odcházíme do blízké občerstvovny, dát si pivo nebo kávu.
Cesta autobusem do Sniny a ze Sniny do N. Sedlice proběhla v pohodě. Přitom tohle je jedno z úskalí, které lidi odrazuje. Cestování do Nové Sedlice.
Autobus nám byl skoro malý, ale šlo to. Sedla si k nám sympatická slečna a začala konverzaci. Moje obavy z počasí zakončila výrokem, že každý bude mít takové počasí, jaké si zaslouží. Každý den jsem si na ni vzpomněl, když se na nás smálo sluníčko.
Konečně Sedlice. Po náročné cestě se musíme trochu zkonsolidovat a tak vyrážíme do místní krčmy. Kluci si dávají pivo (a něco malého k tomu), já a Tomáš se spokojíme s kofolou.
Ze Sedlice vyrážíme po červené ke Stužické řece, kdo hodláme přenocovat. Cesta vede stále do kopce a ještě daleko před vrcholem se objevuje problém: Kelko si vyvrtl kotník. Bere si ortézu a zkouší jít dál, ale po chvíli se vrací do Sedlice s tím, že se s námi setká další den v sedle pod Čierťažou.
Pokračujeme k řece a nebe se začíná kabonit. Pak se ukáže první záblesk. Rychle nacházíme flek a začínáme stavět nocleh. Je to jen tak tak. Stačíme dát věci do stanu a je tu rychlá sprcha. Dokonce velmi rychlá. A jako by toho nebylo málo, přidávají se asi 1cm kroupy. Vzpomínáme na Kelka, kde asi se mu podařilo schovat. (Další den jsme se dozvěděli, že stačil dojít do penzionu, položil batoh na zem a začalo krupobití). Kroupy jsou tak prudké, že podskakují pod naším tropikem jako by tu nebylo (pozn. na vysvětlenou: stavíme pouze tropiko bez vnitřního stanu).
Konečně déšť ustává a my se vrháme na rozdělání ohně a přípravu večeře. Pak jdeme na kutě a necháme se ukolébat rytmickým hukotem potoka.
2. den
Ráno je trochu zataženo, ale vypadá to, že by nemuselo pršet. A to se taky vyplní. Já a Tomáš vykonáváme celkovou očistu těla a potok ani není tak studený.
Cesta stoupá místy dost strmě, ale je tu krásný vzduch a klid. Míříme vzhůru na Kremenec a předbíháme skupinu turistů, se kterou Bobeš živě diskutuje. Na Kremenci zjišťujeme, že to byla malá část z velké grupy esperantistů.
Těsně pod vrcholem Kremence je označený pramen.
Pokračujeme dál na Wielku Rawku, netuše, co nás čeká. Na většině informačních míst o Bukovských vrších se dozvíte, že se jedná o jednu z nejméně navštěvovaných oblastí, kde málokdy potkáte člověka. Tento rok se bude muset přepsat historie.
Cestou se míjíme se skupinou asi 80ti polských turistů, kteří jdou z Wielke Rawky na Kremenec a zpět. Takže když se vracíme, potkáváme je znovu. Takové procesí se dá potkat jen ve V. Tatrách a tady. Hrůza. Ještě teď mi jde z toho mráz po zádech. Cze¶æ..
Ale abych nebyl nespravedlivý, takový dav jsme tu potkali poprvé.
Na Rawce je mlha a fouká velmi studený vítr, což není nic pro naše zpocená záda. Občas máme štěstí, že přes protržené cáry můžeme vidět okolí. Alespoň něco.
Znovu se stavíme na Kremenci, kde musím udělat pár speciálních fotek na přání kpt. Bob Ashe. Cestou z Kremence nacházíme vlčí trus a o kus dál i stopy.
Odpoledne se dostáváme do sedla pod Čierťažou, kde se setkáváme se ztraceným a znovunalezeným Kelkem. K setkání velmi kladně přispěla nově postavená bouda na polské straně, která však není určena k nocování. Jelikož sem ale velmi příjemně svítí sluníčko, tak večeři budeme vařit tady. Během diskuze dochází i na veselé kalíšky (konečně), když už to včera nevyšlo. A hned je život radostnější.
Jdeme obhlídnout místo našeho noclehu, což je bouda na slovenské straně a zjišťujeme, že k spaní v patře chybí žebřík. S Bobešem se proto pouštíme do profesionální výroby pomocí pily, sekery a provazů.
Netrvá dlouho a funkční žebřík je na světě. Docela by mě zajímalo, jak dlouho tady vydrží.
Voda se nalézá pár metrů od slovenské boudy, pramen je vydatný a dobrý.
Spaní tady nebylo špatné, hlavně neobtěžoval žádný z drzých hlodavců.
3. den
Ráno je nádherné. Po velmi, velmi vydatné snídani vyrážíme dál. V době, kdy jsme tu byli poprvé, nebyly značené prameny. Teď jsou značeny vzorně. Cestou nacházíme stovky různě zakrslých stromů, v nichž naše fantazie může spatřovat téměř cokoli. Kelko prohlásil, že v noci nás ty stromy sežerou. Fotíme a kocháme se výhledem na Riabej skale a vzápětí pokračujeme až na Ďurkovec, kde si dopřejeme něco k obědu (zvláště Mohadive). Po cestě opět vlčí stopy a trus. Sluníčko se do nás opírá trochu víc, ale naštěstí pofukuje mírný větřík. Tady odtud vidím, že k cíli naší cesty už není daleko. Před sedlem pod Ďurkovcem je další značený pramen, který je velmi bohatý. Zanedlouho docházíme k cíli naší cesty, k prameni pod Plašou, který je už také označen. Já a Legil jdeme k dalšímu nedalekému prameni, abychom vyhodnotili, které místo bude výhodnější. Po návratu je jasné, že to stávající, protože pramen u patníku 23/1 je dost mizerný. Vydáváme se tedy na polskou stranu, kde kluci našli zajímavý flíček a plánujeme si rozmístění našich noclehů a ohniště. Našli tu nejenom flíček, ale pár metrů odtud taky 12 minometných granátů, 1 hand granát a hromadu nábojů. Od té chvíle dáváme všichni zatracený pozor, kam šlapeme. Večer se z Polska zvedá velmi nepříjemný vítr, který nás nutí se více obléknout. Oheň hoří velmi dobře. Bobešovi není dobře a tak první opouští oheň a jde na kutě. Zanedlouho zalézáme i my. Vítr fouká celou noc, ale i v jeho zvucích jsou slyšet zvířecí kroky obcházející náš tábor.
4. den
Ani jsem nezaznamenal, kdy se vítr utišil, ale ráno je už v pohodě. Na obloze je pár beránků, jinak je azuro, laskavo, přívětivo. Nejdřív se balíme, pak děláme snídani. Nastal čas rozloučení. Naši 4 kamarádi jdou kousek zpátky a dolů do Runiny. Cze¶æ.
Za těch pár dní, strávených spolu, se tento pozdrav stal nedílnou součástí našeho bytí. A vlčí trus taky.
My dva zbývající míříme na Ruské sedlo. Nahoře na Plaše ještě vytahuju telekonvertor a zkušebně dělám pár snímků. O výsledku nemám valné mínění, protože záda kluků jsou už přes kilometr daleko. Probíráme s Tomášem uplynulé dny a litujeme, že kluci nemohli zůstat déle. Je to dobrá parta. Během našeho hovoru začínáme na patnících nebo v blízkém okolí nalézat pozůstatky neradostné historie Bukovských vrchů. Nejen že jsou kolem rozesety zákopy a zemljanky, neznámé hroby, ale je tu dost střepin z dělostřeleckých granátů, minometů a vlastně všeho, co bylo součástí válek. Říkám válek, protože zdejším krajem se přehnala 1. i 2. světová. Smutné dědictví.
Cesta lesem naštěstí poskytuje dostatek stínu před silným sluníčkem. Jdeme dlouhou dobu sami a teprve na Kruhliaku potkáváme pětici Poláků. Cze¶æ.
Cestou není nikde voda. Jak se začínáme blížit k Ruskému sedlu, cesta výrazně klesá mezi zákopy. Z kopce musíme dávat pozor, co je pod listím, místy to pěkně klouže. Těšíme se na zdejší vydatný pramen, chystáme celkovou očistu těla i ducha. Po příchodu na místo následuje rozčarování. Voda sotva kape. Jsou tu tři prameny za sebou, ale ten třetí není upraven. Nakapání kotle trvá zhruba 20-30 min. Na mytí to tedy nebude. Vydávám se na průzkum na polskou stranu a asi 100 m za hranicí nacházím nádherný potok. Volba je jasná. Domlouváme se s Tomášem a po vystřídání jsme oba kompletně umyti a máme vyprané tričko. Super. A tak se stalo, že dva Češi na Slovensku, se v Ruském sedle koupali v polském potoce.
Rozděláváme oheň a děláme čaj. Přichází první turisté. Tři mladí kluci z Blavy hledají vodu. Dáváme jim tip na potok, ale raději čekají na kapky. Mezitím se dovídáme, že přišli z Osadného a zítra chtějí odtud dojít přes Kremenec do Sedlice. Buď jsou tak namakaní, že celou cestu poběží, nebo neví, co je čeká. Po nabrání vody chtějí do Polska do Roztok, asi do hospody. Od té doby jsme je neviděli. Zanedlouho po nich přichází, tentokrát čtveřice, stejně mladých Poláků. Ti jen sondují terén, kdo tu bude dnes přespávat. Jsou z nedaleké, asi 5 km vzdálené vesnice. Cze¶æ.
Za chvíli přijelo auto a jsou slyšet hlasy. K boudě však nikdo nepřichází. Zaplaťpánbů.
Konečně se smráká a krajina získává svůj klid. Tomáš vaří večeři, popíjíme čaj a probíráme události minulých i velmi vzdálených dní.
Zdejší boudu někdo pokřtil „U plcha" a ze zápisků, které jsou tu k dispozici, vyplývá, že mnoho návštěvníků tady nestrávilo právě klidnou noc. Uléhám s vědomím, že drzí hlodavci jsou ve střehu, ale možná je někdo deaktivoval, protože za celou noc jsme vyrušeni nebyli.
5. den
Ráno je opět jako vymalované. Možná až příliš. K snídani nezbytná káva a čaj na cestu a vyrážíme. Po prvním stoupáku ze sedla je včerejší praní triček výsměchem. Slunce do nás pere a čím dál častěji není kde se schovat. Snad jedinou výhodou je, že tento hřeben má jen malá převýšení. Odpoledne už jdeme po hranici rezervace Údava, která nás systémem horské dráhy vede až k Balnici. Tady potkáváme dvojici českých turistů (otec se synem), kteří nám oznamují, že provozovatel minishopu má přijet až v 17 hod. Nechce se nám tady hodinu a půl čekat. Chvíli se zapovídáme a máme obrovskou kliku, obchod otevírá. Stačilo necelých 10 min. a můžeme si koupit pivo (ježíši, jakou já měl na něj chuť). Každý si kupujeme dvě. To první jen zasyčí a druhé si necháváme na večeři. Ještě netušíme, jak se bude hodit. Loučíme se s krajany a vyrážíme hledat flek. Podle mapy jsou kousek za Balnicí na polské straně potoky. Zanedlouho jeden z nich nacházíme, ale protože se nám zdá jaksi neduživý, vydáváme se hlouběji do vnitrozemí. Hned od začátku (naštěstí) je jasné, že to asi nebude jednoduché a tak schováváme věci a jdeme jen nalehko. Les je tu velmi neprostupný a vypadá to, že je před námi velmi rozsáhlá bažina. Po nějaké chvíli máme jasno v tom, že přecházíme bažinatou oblast, která v mapě vůbec není. I mapa se může mejlit, řekl kdysi jeden bodrý muž...
Vybíráme si ze dvou blbých možností:
1. klopýtání močálem,
2. prodírání se velmi hustým, léta neudržovaným porostem.
Volíme variantu č. 2, která má výhodu, že alespoň jdeme po pevné zemi. Za chvíli přicházíme na velkou podmáčenou louku, kde je jakási minibouda. Je to zřejmě nějaké minizázemí pro ornitology nebo ochránce, bůh ví. Za boudou je zbořená další část, kde je nějaké krmivo a VÝRAZNÁ medvědí stopa. Vracíme se přes louku na druhou stranu a objevujeme něco úžasného. Už je nám jasné, proč je tu močál a není zakreslen v mapě. Přes druhou část louky, kde protéká poměrně bohatý potok, je postaveno několik bobřích hrází. Ohryzané stromy okolo neomylně ukazují prstem na viníky. Stromy jsou složeny přesně tak, aby byly součástí hráze, nebo alespoň aby tam vytvořily jakousi skrýš v příliš otevřeném prostoru. Lituji, že nemám foťák. Tentokrát jdeme nazpět po druhé straně močálu a doufáme, že najdeme nějaké místo na spaní. To nacházíme až po dlouhé době, kdy už sotva stojíme na nohou. Ale flek je to krásný.
Na vyvýšeném břehu, v oblouku potoka, kde bylo i místo na vychlazení piva. Stavíme stan a jdeme připravit oheň. Všude kolem je obrovské množství suchého, tvrdého dříví. Oheň je parádní. Večeře je tak bohatá, že už skoro nemůžeme. Teď přichází na řadu pivo. Ó, bože. S ním to jde krásně. Vyškrabujeme poslední zbytky z kotlíku a stavíme vodu na čaj (do jiné nádoby). Je nádherný, klidný, teplý večer a my víme, že sem určitě nikdo nepřijde. Paráda. Kdybychom jen tušili, jak se mýlíme.
Unaveni jdeme spát a všechno kolem pomalu utichá. Na chvíli. Chvilku po půlnoci mě budí zvuk, jak se něco velmi těžkého a velkého prodírá lesem nedaleko nás. Je slyšet, jak shazuje větve a vzápětí je rozlamuje. Při představě, že stanem projede něčí kopyto nebo tlapa, se zvedám a jdu rozdělat oheň. Tomáš je za chvíli u mě a oba přikládáme. To „něco" hlomozí o kus dál. Teprve když se oheň rozhoří a přiložíme pár vlhkých, trouchnivých polen, která dost čoudí, hlomoz ustává. Pak se ozve jelení zatroubení a až do rána je klid. To je nevýhoda stanu - přes tropiko není vidět ven.
6. den
Ráno je opět na pochvalu. Prostě nádhera. Teprve pak si uvědomujeme, že jsme asi spali na stezce, kudy zvěř chodí pít. Naše chyba.
Zaměřujeme pozici a po snídani míříme nejkratší cestou na hranici. Spaní tady, U Bobří hráze, nebylo vůbec špatné. A ten flíček s potokem mám prostě uložený.
Zjišťujeme, že pokud půjdeme po hranici, tak cestou není nikde voda. Jdeme po hranici. Tady v západní části už nejsou stromy tak zakrslé, takže poskytují i dostatek stínu před pálícím sluncem. Právě světlo a stín rozehrávají na stromech nebo jejich torzech neuvěřitelné scenérie. Škoda, že tu není Kelko. Škoda, že tu nejsou všichni.
Cesta je tu široká a pohodlná. Tedy až na nějaké ty kopce. A ten božský klid. Z hřebene vidíme v údolí boudu, která se před lety stala naším útočištěm. Ale nemáme v úmyslu tam jít. Vyfuníme na Wierch nad £a¿em, kam je primový stoupák. Na jednom z rozcestníků vidíme údaj „Lupkowský priesmyk 2:20". Po krátkém pohledu na hodinky je jasné, že známe cíl dnešní cesty. Na jednom z míst nacházíme označený hromadný hrob polských vojáků z 1. světové války. Ještě se míjíme s dvojicí polských turistů (cze¶æ) a pak už nepotkáme ani živáčka.
Pozdě odpoledne docházíme k Lupkowskému tunelu, kde nejideálnějším místem pro přespání je hned vedle přístřešku Tunelárky. Před tunelem je nově vybudován (a označen) pramen, kde je znamenitá voda. Kousek dál po cestě je další studánka, upravená tak, že se tam dá i umýt. Vedle přístřešku je ohniště ze staré skruže a dokonce i latrína. Komfort. Akorát pivo není. Mám hroznou žízeň a napiju se studené vody. Chyba. Večer už mi teče z nosu a zásoba papírových kapesníků rychle mizí. Vaříme poslední večeři (zásoby došly), čaj a pozorujeme bezmračné nebe plné hvězd. Vzpomínky nás zavály mnoho let nazpátek a probíráme všechno možné. Pak je čas jít spát.
7. den
Po vzbuzení se svorně shodujeme, že tohle bylo asi nejlepší spaní z celého týdne. K snídani vaříme polévku a děláme si kávu, při které balíme věci. Nikam nespěcháme. Autobus z Paloty jede až ve 14.19 hod. Stačíme se i umýt a převléct do čistého. A pak vzhůru do pidlivizace. Ještě si cvičně procházíme tunelem do Polska. V jednom místě je znát citelná změna charakteru stavby. Historie tunelu na vysvětlenou uvádí, jak byl několikrát zavalen a obnoven.
V Palotě máme spoustu času a tak z dlouhé chvíle fotím čapí hnízdo. Pak přijíždí autobus a za chvíli jsme zase tam, kde to všechno začalo. V Humenném. Ihned vyrážíme shánět lůžka do vlaku, ale opakuje se tragédie z předloňského roku, kdy jsme museli cestovat v sedě. Chvíli posedáváme na lavičce a pozorujeme cvrkot v hale, ale pak vyrážíme do místní občerstvovny na večeři.
No a pak... adios, a zase příště. Cześć.
Poznámka: Další fotky najdete ve Fotogalerii