Každý vandr zažíváme ten samý scénář. Nemyslím ten, kdy se připravujeme, těšíme, balíme, nasedneme do vlaku a tradáááá.... Bohužel ne. Myslím ten, kdy přistaneme na kterémkoliv nádraží a stáváme se magnetem. Magnetem pro bezdomovce a opilce. Funguje to s pravidelnou přesností (zkušenosti z různých nádraží).

Například teď na podzim jsme se byli s Tomášem podívat, ze kterého nástupiště nám odjíždí autobus a cestou nás „oslovil" mladík, který měl už „naváto". Začal nám vysvětlovat, že přestože jsme ze speciálních jednotek (asi si všiml čtyřech rukou a dvou hlav na každém), tak by s  námi zametl chodník. To jsme mu samozřejmě nevymlouvali, to klidně mohla být pravda. No a před odjezdem se k nám přichomýtl podobný týpek a vyzýval nás, abychom s ním šli popít. Stali jsme se podezřelými v okamžiku, kdy jsme odmítli.

Východiskem naší cesty byla letos Polomka, odkud jsme se vydali po zelené směr Fabova Hoľa, což byla poslední přístupová cesta na Muráňskou planinu, kudy jsme ještě nešli. A doufám, že už ani nepůjdeme, protože tak špatně značenou cestu lze vidět snad jen poblíž Stolických vrchů.

                 S absencí značky bychom si poradili poměrně snadno, ale tady místy chybí i cesta. Respektive je tak zarostlá a neudržovaná. Jsou zase místa, kde cesta paradoxně přebývá. Jdete takhle po značce a přijdete na křižovatku několika cest, ale pokračování značky nikde. Následuje tedy průzkum všech cest (cca 300-400m) s výsledkem, že značka zmizela. Vyndáte tedy mapu, naleznete (někdy) místo, kde se asi nacházíte a zjistíte, že máte mít před sebou dvě cesty. V lepším případě tam jsou, my jsme měli buď tři, nebo čtyři.  Vydáte se nejpravděpodobnějším směrem a ejhle - za 20-30 minut se značka sama objeví. Této záhadě se nám nikdy nepodařilo přijít na kloub, ač jsme ji během této cesty zažili několikrát.

                 Kousek před Fabovkou jsme našli Lesní chatu, kde jsme na vedlejším seníku strávili noc.  Nutno podotknout, že dominantou tohoto místa je altánek, který v sobě skrývá nejen posezení, ale i pramínek. A hned vedle je ohniště. Právě tady se Jarda pustil do výroby večeře - skvělého guláše s hromadou brambor, čert ví, kde je nesl, protože jeho batoh byl skutečně objemný.

                  Sotva jsem se ráno vzbudil, myslel jsem, že mám něco s očima. Průzorem z půdy bylo vidět podezřelé světlo. Promnul jsem si oči a opravdu - venku chumelilo, jakoby se nechumelilo. Za noc napadlo 15 cm sněhu. Bylo to jako v pohádce. Kolem úžasné ticho a sněhobílá přikrývka coby symbol čistoty. Byli jsme nadšeni. I vaření snídaně na sněhu probíhalo jaksi rituálně. Vyrazili jsme na Fabovku a jen tiché křupání sněhu a stopy v  něm prozrazovaly naši přítomnost. Krásné slunečné počasí jen dokreslovalo neobyčejnou atmosféru. Čas od času mi za krkem přistál protekční kus sněhu z větví, takže po chvíli už jsem postupoval s napřaženým klackem, kterým jsem srážel potenciální nebezpečí. Byla to skvělá cesta. Jediné skutečné riziko při sestupu bylo ukryto pod sněhem v podobě kluzkých kořenů, kamenů a spadaných větví.

                  Z Javorin, kam jsme sešli z Fabovky, vedla cesta na sedlo Zbojská z větší části po asfaltce, což nebylo nic moc. Pak už jsme naštěstí pokračovali po lesních cestách, takže sedla Diel, Bánovo a Machniarku jsme zvládli celkem v pohodě. Nejhorší úsek byl na Vartu, kdy už jsme docházeli za tmy vyčerpaní . Varta je v přestavbě. Je tam nová střecha a na půdě se pracuje na obložení. Teď se může přespat v jindy nepřístupném spodku, kde jsou i postele. Kamna jsou totálně zničená. Zničení jsme byli i my a to takovým způsobem, že jsme ani nedělali oheň, jen jsme uvařili na vařiči a zalezli do pelechu.

                  Ráno bylo trochu zataženo a proháněl se studený vítr. Díky sněhové pokrývce jsme se rozhodli nejít přes Vepor, ale po vrstevnicové cestě vedle, což bylo moudré rozhodnutí. Zůstali nám tak obě zdravé nohy a získali jsme přibližně hodinu a půl k dobru. Zanedlouho jsme opět narazili na červenou značku z Veporu a pokračovali směr Tlstý javor a cíl toho dne Obrubovanec.  Cestou jsme potkali šestici Čechů mířících právě na Vartu.

                 Obrubovanec je v dost žalostném stavu, je jen otázkou času, kdy se rozpadne. Asi jediným důvodem naší zastávky tady, byl málo známý pramen pod boudou, na kterém se také podepsal zub času. Nevím, jestli by obstál jako nouzový přístřešek při bouřce, protože střecha je jako ementál. Povzbuzujícím bodem tak zůstala večeře, kterou mistrně zmákl Tomáš. Jarda tu měl zase možnost vyzkoušet svůj nový jednomístný stan.

                  Další den nás vedl přes Zákľuky na Hronček, kde jsme provedli průzkum vnitřku přehrady (na točitém schodišti ve spodku teče shora za krk dost vody), a pak zamířili na Tri vody. Cestou jsem ještě nostalgicky navštívil polorozpadlé zbytky Endresky, kde jsme před 19ti lety strávili skvělou noc.

                 Tenkrát jsme se vlekli Kamenistou dolinou, horko umocňovalo únavu a byl nejvyšší čas někde zakotvit. Jako na zavolání se objevila Endreska (samozřejmě jsme o ní věděli podle mapy).  Šli jsme na obhlídku a hájovna se zdála být v dobrém stavu. Teprve později jsme se dozvěděli, že byla opuštěna před nedávnem. Vydali jsme se na průzkum a v hospodářském stavení na půdě se naskytlo krásné místo na seně. Pokračovali jsme v průzkumu nejbližšího okolí. Baterka zašátrala po vedlejším křoví a v kuželu jejího světla na mě zíraly dvě velké oči. Co se událo v příštím okamžiku je jen těžko k uvěření. Z křoví vylezl srnec a poměrně svižně si to k nám zamířil. Následovalo zděšení. První nás totiž napadlo, že má vzteklinu. Pak jsme si všimli, že s  jedním jeho okem není cosi v pořádku. Zřejmě kdysi utrpěl poranění oka a teď na něj neviděl. Beze strachu přišel k nám a začal nás očuchávat. Dali jsme mu kousek chleba, což jenom podnítilo jeho apetit. Když jsme rozdělali oheň, lehl si vedle a chvíli čekal, zda z nás vypadne ještě nějaká dobrota. Potom se zvedl a začal jednoho po druhém obcházet a šťouchat nám hlavou do rukou, ramen, kolen zkrátka všude jak kde kdo stál nebo seděl a dožadoval se něčeho k jídlu. Klidně se nechal i hladit a drbat.

Po večeři jsem uslyšeli pod hájovnou zastavit auto a za pár okamžiků stálo mezi námi několik lesáků. Ti se hlavně báli, abychom jim „Pepíka", jak jsme srnci začali říkat, nezařízli. Řekli nám, že hajný před nedávnem odešel, nechal tu ochočeného srnce a že tu klidně můžeme přespat. Byla to skvělá noc. „Pepíkovi" jsme se tak zalíbili, že druhý den se vydal s námi a jen horko těžko jsme ho odehnali zpět.

Stezka se z Kamenisté doliny zvedá a celou cestu jde do kopce a teprve těsně před Tromi vodami klesá. Na tohle místo jsme zamířili z neznalosti terénu. V mapě je vyznačená horáreň, což nás vedlo k doměnce, že se jedná o místo, kde budeme moci volně přespat. To se v závěru i stalo, ale...

                 ...ale netušili jsme, že to bude trochu komplikované. Horár, kterého se nám podařilo odlovit asi po 2 hodinách se musel jet zeptat majitele, zda nám umožní nocleh. Za půl hodiny se vrátil s tím, že nám chatu nemůže pronajmout, ale nechá nás přespat v kanceláři. Zkrátka to celé špatně pochopil. Vysvětlili jsme, že bychom chtěli přespat jen venku a udělat si oheň. Rázem z něj spadla obava, že by mu tři pobudové obsadili místní ubytovací perlu a tak jsme si mohli postavit stany a udělat oheň, za což jsme byli velmi rádi. U chaty stál velmi dobře koncipovaný přístřešek, kde bylo i pěkné ohniště. Skála za ním sloužila jako odrazná plocha, takže za chvíli nám tělem proudilo teplo nejen z  ohně, ale i z „veselých kalíšků", které podporovaly naše trávicí ústrojí. Jarda opět exceloval v roli kuchaře.

                 Ráno trochu pršelo, což nám příjemně prodloužilo pobyt ve spacáku. Po zabalení to vypadalo, že opět sprchne, ale moudrá příroda se nad námi smilovala. Mraky se dokonce protrhaly a celý den vydrželo být polojasno. Vyrazili jsme opět do kopce, směr chata Pod Hrbom. Na Červené jamě, bývalé partyzánské muničce, jsme udělali vlastivědnou přestávku, ale k vidění tu není už nic. K chatě Pod Hrbom jsme dorazili v čase oběda a těšili se, že si dáme grog nebo jinou dobrotu. Přestože chvíli před námi někdo vešel dovnitř, nás přivítala cedule ZATVORENÉ. Takže nic.

                 V mapě jsme objevili místo s názvem Kelemenov tunel. Opojeni představou, že by se mohlo jednat o něco podobného jako na jaře, rozhodli jsme se vydat tímto směrem. Bohužel zelená značka se zase napojila na asfaltku (nemám je rád, z asfaltu mě pálí chodidla), která nás dovedla k lovecké chatě Kolba. Tady jsme rozložili tábor a Tomáš udělal poslední večeři. V noci byl pěkný mráz. Dokonce tak pěkný, že po velmi, velmi dlouhé době jsem se zimou probudil a musel si vzít do spacáku ještě mikinu.

Ráno byla na našem tropiku ledová krusta. Po snídani jsme vyrazili a u Kelemenova tunelu nás čekalo těžké zklamání v podobě asi 30m dlouhého tunelu na asfaltce. Určitě to je přínos pro místní cestu, ale my byli naladěni na jinou vlnu.      Cesta nás pak zavedla do Lopeje, kde jsme slavnostně ukončili vandr (myslím, že to bylo větou ...zase další vandr v pr......).

Ještě musím zmínit, že náš prapůvodní plán byl dojít do Vajskovské doliny. Když jsme cestou dolů pozorovali těžké sněhové mraky nad NT říkali jsme si, že máme vlastně kliku, že jsme to nestihli. To se nám vzápětí potvrdilo, když jsme v teple autobusu přejížděli hřeben NT přes Čertovicu a do oken bušili ledové krupičky se sněhem.

Cestování domů bylo letos vůbec takovou třešničkou na dortu. Přestože jsme odjížděli ve čtvrtek, v životě jsem nejel tak nacpaným autobusem jako na trase Brezno - Poprad, kam nás řidič vzal jen z milosti. Utěšovali jsme se, že vlakem pojede jen málo lidí. O to víc jsme byli překvapeni, když jsme u pokladny v Popradu zjistili, že téměř všechna lůžka na Prahu jsou až do rána vyprodána. Nepamatuji se, kdy jsme předtím jeli naposledy „vsedě", ale tuhle cestu dlouho nezapomeneme.

Tak zase příště.