Před odjezdem vlaku z Prahy jsme se setkali se skvělou družinou pana Wolodyjowskeho. Kluci mířili na bitvu do Košic a tak jsme navázali kontakt. Jejich autentické oblečení, zbraně, vybavení zkrátka celková image za ně jasně hovořila, že jsou pro svého koníčka zapáleni. Byla to dobrá parta.

S Bobešem jsme se setkali ve vlaku do Plešivce. Rok jsme se neviděli, tak bylo o čem povídat a cesta uběhla rychle.

Zklamání

Z Plešivce jsme za krásného počasí vyrazili po zelené směr Gombasek, kde míjíme několik obydlí Ponků. Cestou jsme udělali přestávku na jídlo a Bobeš tu našel malý poklad pro Nšo-či. V Gombaseckém kempu jsme byli naposledy před 15ti lety a od té doby se tu hodně změnilo. Bohužel k horšímu. Od průvodkyně, která obohatila naše jeskynní vědomosti, jsme se dozvěděli, že kemp je v soukromých rukách a majitel mu nevěnuje příliš pozornosti. Je to všude vidět a jsme dost zklamáni. Původní záměr byl, že tady přespíme a ráno vyrazíme na Plešivskou planinu. Tahle situace rychle změnila naše plány a tak po návštěvě jeskyně vyrážíme. Po cestě se ještě stavíme na kávu ve Slavci a pak už je prudký stoupák (převýšení 450 m na 800 m) po žluté. Nahoře s  Bobešem čekáme na Tomáše a především Kouska, kterému výstup dělal potíže. Dohadujeme se s nimi, že vyrazíme napřed najít vodu. Je už pozdě odpoledne a máme před sebou ještě kus cesty. Nějak to tu nepoznávám. Od mé poslední návštěvy před 16ti lety je to hodně zarostlé.

Pryč jsou doby, kdy sem, nahoru, pravidelně vyháněli pastevci krávy a ovce, díky nimž sem byla přivedena voda a které přirozeným způsobem udržovaly porosty planiny. Obrovská koryta napajedel (valovy) se nacházela na několika místech planiny a tak nebyl problém získat vodu. Dnes je všechno jinak. Voda je tu velmi vzácná.

S Bobešem míříme hledat jeden skrytý pramen, který na nových mapách ani není vyznačen. Musíme najít ten správný závrt a v něm jeskyni.

Bobeše nechávám u batohů, aby Tomáš s Kouskem nepřešli, a jdu hledat. Závrt mám v paměti jako dolík s kameny a několika křovisky. Realita mi však bere dech. 12ti metrový velmi hustý smrkový lesík tady určitě nebyl. Navíc i tady jsou známky poslední vichřice v podobě polomů. Prodírám se tou změtí a marně hledám nějaký záchytný bod. Na druhé straně je strmá stráň porostlá mlázím. Vím, že jeskyně je někde víš, tedy pokud jsem ve správném závrtu. Odhrnuju křoví a nade mnou se objevuje nevelký otvor. Radostně se vracím zpátky a sděluji svůj objev Bobešovi.

Zanedlouho se objevuje Tomáš s Kouskem. Tipovali jsme, že tu budou mnohem později. Začíná se stmívat. Jsme tak unaveni, že ani nemáme hlad. Jdeme rychle najít místo, stavíme tropiko stanu a unaveni usínáme.

Jeskyně

Nevím jak ostatní, ale mě kolem 3.30 vzbudilo bubnování na stěnu tropika. Lije jako z konve. Pršet přestalo až v 9.30. Tou dobou jsme už byli částečně sbaleni a hlavně jsme stačili uvařit bohatou snídani uvnitř našeho království, což ve čtyřech lidech nebylo až tak jednoduché.

Do hlavy se mi vkrádá hříšná myšlenka, zda-li nás neopustilo štěstí v podobě hezkého počasí. Za chvíli zjišťuji, že to asi nebude tak hrozné. Mraky se roztrhaly a chvílemi je vidět modrou oblohu. Po dešti skoro ani památka, voda tady mizí hrozně rychle.

Konečně jsme sbaleni a jdeme k jeskyni, abychom si nabrali na cestu vodu. Bobeš je jeskyní nadšen a hned se rozhoduje, že půjde první pro vodu. Nabrat tady vodu totiž není jen tak. Cesta k vodě je dlouhá asi 8 metrů při průměru zhruba 80 cm. Pak následuje skalní komín, kde se může člověk postavit. Hned za komínem je malé jezírko, kde lze nabrat vodu. Celá jeskyně je dlouhá asi 9 metrů. Z tohoto popisu by mělo vyplynout, že celou cestu k vodě je nutno se plazit. Zrovna tak zpátky a s vodou. Jen na místě skalního komína si člověk může rozmyslet, zda se otočí, nebo se bude plazit pozpátku. Co byste udělali vy?

Postupně si zkoušíme vlézt do jeskyně. Přestože kameny na zemi jsou od plazení krásně ohlazené, tak v cestě překážejí.

Každý máme naplněnou lahev a pokračujeme dál po žluté, musíme najít další vodu. Cílem je Bystrianský pramen. V průběhu dne míjíme Farkašovu samotu (která tu už dávno není), kde je zakreslená voda. Já a Bobeš se vydáváme podle mapy a GPSky hledat pramen. Po krátké chvíli nacházíme pravděpodobné místo, kde kdysi mohl být, ale po skutečné vodě ani památka.

Ze včerejšího nevlídného podrostu jsme se konečně ocitli na líbivých loukách místy zaplněnými shluky jalovců a tisů, které jim dávají nádherný charakter. Tato idyla je však pokažena partou motorkářů, kteří se tu učí jezdit na svých crosskách.

Přicházíme k místu, kde by měl být Bystrianský pramen, ale kde nic tu nic. Je sice zakreslen hned vedle cesty, ale i mapa se může mejlit. Kousek nám z  průvodce předčítá, že k pramenu vede značená cesta, a dušuje se, že tam kdysi byl, ale nic takového tu není. Rozdělujeme se a pátráme. Asi po půl hodině přichází Tomáš a hlásí objev vody. Pramen je asi o 200 m dál a 80 m níže, než tvrdí mapa. Dokonce nacházíme i značku k němu vedoucí, teď už silně vybledlou. Voda je tu velmi dobrá.

Rozhodujeme se, kde budeme spát a začínáme s přípravou ohniště, které vymezujeme kameny. Dříví je tu víc než dost, stačí se jen sehnout. Nanosili jsme si vodu, tak nic nebrání tvorbě bezva večeře, když ta včerejší se nekonala. Mezitím si všichni dáme i nějaký veselý kalíšek. Tedy až na Bobeše.

Tady se musím trošku zastavit. Bobeš mi vyprávěl svůj pohnutý příběh, kterak při nerozvážně pronesené větě se z něho stal abstinent. Takže můj původní záměr, aby věta v článku zněla asi takto Mezitím si všichni dáme i nějaký veselý kalíšek, zvláště Bobeš, který je dávno přestal počítat... jsem zkrátka nemohl použít. Bobeš uměl držet své chlapské slovo.

Přesun

Pondělní ráno. Neprší a je krásně.

Bobeš se jde podívat na Gerlašskou skálu, náš zbytek vyráží pomalu po modré na druhou stranu planiny. Cestou potkáváme místního rychlošlapáka, který nám sděluje tajemnou informaci a v mapě ukazuje polohu místa, které je ve směru naší cesty.

V Plešivci se loučíme s Bobešem a jdeme zjišťovat nejbližší vlak směr Čierna Lehota. K naší velké úlevě se dovídáme, že - naštěstí - provoz na tratích do Muráně a Čierné Lehoty byl minulý týden zrušen. Zase dobrá zpráva. Makáme na autobusák, kde z jízdních řádů vyčteme, že dnes už žádný autobus nejede. Tedy jede, ale ne tam, kam bychom potřebovali. Snažíme se přijít na nějaké smysluplné řešení. Kousek mezitím odchází do blízkého bufáče na protižízňovou kůru a vrací se s lístečkem na kterém je telefonní číslo. Následující události dostali tak rychlý spád, že jsem je ani nestačil zaznamenat a proto se raději přenesu o několik kilometrů dál.

Vystupujeme v Gemerském sadu, odkud je to jen kousek na Drieňovu studňu. Před 20ti lety jsme tu s  Kouskem strávili noc a tak jsme se rozhodli nostalgicky zavzpomínat. Po příchodu na místo nevěříme vlastním očím. Hájenka zmizela a nějak to nepoznáváme. Snažíme se najít studánku, která tu kdysi byla, přestože mapy ji dnes tají. Opět se to daří Tomášovi. Asi sem občas někdo chodí, protože okolí studánky je udržované, je tu i stůl a lavice.

Ráno před šestou mě budí šouravé kroky a hlasy. Opatrně rozepínám tropiko a vidím dva myslivce na louce, kteří nás ale nevidí. Po snídani vyrážíme směr Hrádok. Cestou se Kouskovi jde dost špatně, tak se dohadujeme, že návštěvu Aragonitové jeskyně vynecháme. Po příchodu se opět nestačíme divit. Chata Polovnické sdruženie Magnezitár, kde jsme mnohokrát spali, je ve značně zanedbaném stavu a nedaleký pramen vody je oplocen jako ochranné vodní pásmo. S vodou je to tady bída. Tentokrát spíme asi 150 m v lese, protože prostředí u chaty se nám nelíbí.

Další den stoupáme po zelené a nastupujeme na jeden z  nejhůře značených a udržovaných úseků Stolických vrchů. Značka místy úplně mizí a nemít jakousi intuici, tak tam bloudíme dodnes. To vše je dovršeno nevytěženými polomy a neudržovanými nálety. Po útrpném přelézání a vyhýbání se padlým stromům odbočujeme z hřebenu a značky na neznámou cestu a doufáme, že dle tajemné informace nalezneme ono místo. Asi po hodině trmácení skutečně docházíme k cíli cesty.

Doly Morie

Osud tomu chtěl, že jsme přišli přímo k jícnu díry, jak vystřižené z Pána prstenů. Tak totiž vypadal vstup do podzemí. Jako doly Morie. Pro dokreslení atmosféry chyběl už jen Gandalf a Frodo.

Před námi byl částečně zavalený vstup do Slavošovského tunelu, stavby z let 1941-1944, jednoho z projektů nikdy nedokončených Gemerských spojek. Tajemná informace, kterou nám ten dobrý muž předal, nás odkazovala právě sem.

Musíme se trochu sehnout, abychom mohli vejít dovnitř, ale po několika metrech zával ustupuje a výška stropu se vrací na svou původní hodnotu, což je zhruba 5-6 metrů. Beton a klenba jsou téměř netknuté, jako by se tu zastavil čas. Železniční tunel, kterým nikdy nejel vlak a kde nejsou a ani nebyly koleje. Po celou cestu (2,4 km podle GPS) nás provází potůček tekoucí středem. Takhle dlouhou cestu v  podzemí ještě nikdo z nás neabsolvoval. Je to zvláštní pocit. Jediným zdrojem světla jsou čelovky na hlavě.

Zhruba po 50ti minutách docházíme na druhý konec nad obcí Kopráš.  Nacházíme místo s ohništěm a je jasné, že právě tady strávíme noc. Je krásně, tak se rozhodujeme, že spát se bude jen pod širákem.

I čtvrteční ráno s  sebou přineslo sluníčko, tak po nezbytných procedurách jdeme pátrat po druhé části tunelu. Směr nám naznačují umělé násypy, které měly spojovat oba tunely. Zanedlouho skutečně objevujeme i druhý tunel, který je ale výrazně kratší (asi 250 m) a je už trochu znát zub času. Zato však po jeho průchodu čeká další překvapení. Přes údolí je postaven viadukt. Chvíli se kocháme a pak se vydáváme dolů do obce Mníšany-Magnezitovce na autobus.

Po přesunu do Muránské Huty jdeme proti proudu velmi bohatého potoka, pramenícího z  jeskyně Bobačky, která je právě kvůli němu znepřístupněna. Cesta vede do kopce, mýtiny neposkytují žádný stín a slunce praží. Konečně nahoře. Po chvíli chůze míjíme statek na Velké louce a stoupáme další kopec. Proplétáme se necestami až se před námi otevírá naše poslední útočiště - Lopušná. Další ze vzpomínek před 16ti lety. A opět změna. Místo jednoho stolu jsou tu dva a taktéž dvě studánky. Je tu božský klid a proti Stolickým vrchům nezvykle průchozí stezky. A jako všude obrovská zásoba dřeva. Před námi je poslední večeře. Sice ne Páně, ale hladových a mlsných trampů.

Poslední ráno s sebou přináší déšť, ale ten naštěstí netrvá dlouho. V pohodě se nasnídáme a pozvolna se vydáváme na cestu do pidlivizace.  Těsně před Červenou Skalou začíná zase pršet a obloha vypadá ocelově. Vlastně máme kliku, že se nad námi počasí slitovalo a svůj varovný prst zvedá až na konci.

                 No, a to je asi všechno.