Zdálo se mi, že někdo v okolí naklepává kosu. To jsou ale pitomé nápady, takhle brzo po ránu poracovat, pomyslel jsem si a probudil se. Chvíli mi trvalo, než jsem pochopil, že neležím ve své posteli, ale na orosené trávě a pohled na propálenou otcovu deku mě probral dokonale.

Jsem na potlachu. Na svém prvním, opravdickém potlachu. Okolo ještě všichni spí a já si pomalu vybavuji celý ten neskutečný den a ještě neskutečnější noc. Tele, půllitry, oheň, opálené fousy, hlava v potoce, usmíření, písničky, povídání, hvězdy nad hlavou, naklepávání kosy...No jo, kosa. A je to slyšet pořád. Potichu jsem vstal a vydal se za zvukem. Jeho původcem nebyl nikdo jiný, než můj kamarád Kulhavý Jimm. Patrně se v noci nějak vymotal ze spacáku a teď cvakal zubama, jako cikán se sbíječkou.  Kousek dál pod smrčkem oddychoval Šerif a vedle něj spokojeně pochrupoval Ušatý Torpédo. Na ušním boltci mu sedělo slunéčko sedmitečné a já litoval, že nemám s sebou foťák.

V tom mě něco napadlo. Vzpoměl jsem si jak kamarádi říkali, že se na potlachu vždycky přihodí nějaká ta legrace, nějaká ta srandička k pobavení druhých..

Jimma, který stále silněji cvakal chrupem, jsem lehce uchopil pod paží a něžně ho položil vedle kamarádů. Potom mezi jeho vybrující čelisti zasunul levý boltec Ušatého Torpéda. Vteřinu se nedělo nic, aby vzápětí zazněl takový řev, že hučení Niagárských vodopádů bylo proti tomu jemným zurčením horského potůčku. Slunéčko sedmitečné leknutím omdlelo a upadlo do sedmikrásek. Šerif v růžových trenýrkách vyletěl ze spacáku a spadnul do kopřiv, zatímco nic netušící Jimm nepřestával okusovat Torpédovo levé ucho.

Ze všech rúzných míst vylézaly rozespalé postavy, ospale mžouraly a svorně nadávaly. Torpédo nepřestával ječet a tloukl pěstičkou do hlavy nic nechápajícího Jimma. Ticho nastalo, až když Torpédův orgán vzala do ruky jedna trempka v maskovací blůzičce s domovenkou osady „Důvěřivé panny" a ožužlaný boltec pečlivě ošetřila. Když přihlížející zjistili o co vlastně jde, smích nebral konce a několik kamarádů mi dokonce uznale poklepalo na ramena se slovy: „Kanada je Kanada, to se musí nechat" Odpověděl jsem, že mají pravdu, a že Sibiř je Sibiř a Brno je Brno. Byl jsem přijat za vtipálka a moje prestiž prudce stoupla. Torpédo, Jimm a Šerif se sice chvíli mračili, ale nakonec uznali, že sranda je sranda a Torpédo má tolik ušní plochy, že by mohl rozdávat.

Po snídani začínaly trempské soutěže. Kdo nebyl nikdy na potlachu těžko pochopí, co je to za parádu a kolik se přitom užije.

První soutěží byl běh v pytlích a pozpátku. A aby to nebylo tak jednoduché, bylo nutno překonat potok, přes který vedla jen úzká, dřevěná lávka. Vystartovali jsme a za pokřiku „umííí" jsme se pozpátku hnali do cíle. Na lávku jsem couval jako první, hned za mnou Šerif. Koutkem oka jsem zahlédl Jimma, který se trénoval na další disciplínu - hod bumerangem. Bylo jasné, že naše parta bude patřit mezi ty, s kterými se musí počítat.

Břink!! Bumerang mě trefil přímo na komoru. Před očima mi zahořela plejáda hvězd, aby je vzápětí uhasila ledová voda. Než jsem se vyškrábal na břeh, byli již ostatní v cíli a Šerif přebíral březovou placku za první místo. Jimm se mi sice přišel omluvit, že mu bumerang vyletěl mým směrem náhodou, ale spokojené jiskřičky v jeho očích mluvily jasně.

Další soutěž spočívala v tom, že se srolovaly dvě deky a svázaly provazem, takže vznikly takové, jakési maxiobušky. Pak do vyznačeného kruhu vlezou dva soupeři, zavážou se jim oči, dostanou do ruky dekový obuch a za hurónského povzbuzování se začnou mydlit k nesmírné spokojenosti okolostojících. Kdo má do tří minut více zásahů vyhrává a postupuje do dalšího kola.

Ve finále jsme na sebe narazili s Ušatým Torpédem.  Trochu mě zneklidňovalo jeho temné mručení a významné mnutí naběhlého boltce. Bylo jasné, že mě nečeká žádná procházka růžovou zahradou.

Zavázali mi oči, roztočil jsem deku a buch! Už jsem ji měl. A ještě jednu a zase a zase. Praštil jsem s sebou na trávu, abych zmátl soupeře. Břink!! Petelice jak z děla mně vmáčkla do země až jsem v puse ucítil chuť šťovíku. Rány na mě dopadaly s neskutečnou pravidelností, zatím co já si ani neškrtl. On mě snad utluče. Okolo řev jak na Spartě. „Umíí, umíí". Rány už jsem ani nepočítal. Připadal jsem si jak nepoctivý hospodsky v pohádce „Obušku z pytle ven" Najednou cítím, že jsem plnou silou zasáhl i já. A znova a znova. „Sakra, asi je už unavenej a nestačí uhýbat. Tak do něj, dokud stojí". Buším do něj, jako hluchý do vrat. Kamarádi šílí a povzbuzují. „Jen mu dej, tluč ho, bij ho, rozmázni ho! Umíí,umíí"! Najednou pecka jak z děla a zezadu. „Kde se tam sakra najednou vzal"?  Než jsem se stačil vzpamatovat chytil jsem další dvě šlupky na kokos, až se mi podlomily nohy. „No počkej ty ušatá gorilo, naklepu ti blatníky, že se budou podobat vepřovým řízkům. Tu máš! A ještě!" Bolí mě ruce a už ani nevnímám řev fandících kamarádů. Tři minuty jsou někdy nekonečné. A pak se ozvalo „Stop!". Sundávají mi šátek z očí a řičí radostí. Stojím před kůlem, co se mu říká totém a za mnou, se chechtá Ušatý Torpédo až nemůže popadnout dech. Hned na začátku si rozvázal šátek, aby na mě dobře viděl. A zatím co já vší silou třískal do totému, majznul mě pokaždé zezadu po létech k neskonalé radosti trempského publika. Podává mi ruku, zalomí palec a víme, že je to jedna, jedna, a tak se to bude střídat, aby Kanada byla Kanada. A Brno, Brno!

Publikované s povolením Vojtu Kiďáka Tomáška  (www.vktomasko.net)